Co je ještě horší než populismus? Antipopulismus!

Už je to hodně let, co se u nás začalo šířit jedno takové nepěkné slovíčko. Poslední dobou se však jeho nadužívání stalo nesnesitelným. Nikdo se netrápí jeho definováním, ale jako argument funguje perfektně.

Už je to hodně let, co se u nás začalo šířit jedno takové nepěkné slovíčko. Poslední dobou se však jeho nadužívání stalo nesnesitelným. Nikdo se netrápí jeho definováním, ale jako argument proti názorovému odpůrci funguje perfektně. Jako každá pejorativní nálepka se hodí vždy, chybí-li věcné argumenty. Při argumentaci v našem pokřiveném mediálním prostoru totiž nejde o nalezení pravdy, nýbrž o vítězství, nebo alespoň o neprohru ve veřejné debatě. Přestože nálepka populismu v našem mediálním prostředí žádný racionální věcný obsah nemá, lze z kontextu jejího nadužívání dovodit následující myšlenkové schéma:

Kdo je to populista? Populista je politik, který prosazuje jednoduchá řešení složitých problémů, čímž chce získat na svou stranu voliče a dostat se tak k moci, nebo se u moci udržet. To však samo o sobě žádnou negativní konotaci nemá. Každý politik se chce dostat k moci, aby mohl prosazovat své názory. Ostatně ústavou zakotvený politický pluralismus je v demokratickém právním státě založen právě na volné soutěži politických stran a hnutí. Proto je třeba k dotvoření negativní nálepky připojit názor, že jednoduchá řešení a priory neexistují a k řešení složitých problémů nikdy nevedou. Naopak vytvářejí problémy nové. Populista tedy za účelem získání moci (nebo za účelem jejího udržení) prosazuje sice navenek jednoduchá (většině srozumitelná a líbivá) řešení problémů, ale v jádru řešení nesprávná, která vlastně žádnými řešeními nejsou. Pokud bychom výše uvedenou kvazi definici přijali, co z úspěchu populistů u voličů vyplývá? Volič, který volí populisty, je buď hloupý, nebo nevzdělaný, nebo nemá dostatek informací. Kdyby hloupý a neinformovaný nebyl, věděl by, že jednoduchá řešení problémů neexistují a nemohl by volit politiky, kteří taková řešení nabízejí.

Zaujetím takovéhoto postoje se však daleko nedostaneme. Jaké řešení je dostatečně složité a komplikované, aby odpovídalo složitosti a komplikovanosti problému? Jak budeme zjišťovat čistotu úmyslů, tj. že politik svá řešení problémů nečiní v zájmu své voličské skupiny (aby dostal hlas ve volbách), ale v zájmu celku? O problematičnosti případného hodnocení rozumově volní vyspělosti různých skupin voličů ani nemluvě. V konečném důsledku je takovýto postoj (máme tu populisty) popřením zastupitelské demokracie jako takové, neboť zpochybňuje účelnost a efektivnost svobodných a demokratických voleb, ve kterých se má uplatňovat všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo. S ohledem na skutečnost, že nálepka populismu nadužívaná ve veřejných debatách má toliko pejorativní obsah a neodpovídá žádné z jeho politologických definic, bude nejlepší dostat do veřejné debaty antinálepku. Definujme si proto antipopulistu.

Kdo je to antipopulista? Poznávacím znamením je to, že sám ostatní nálepkuje, tj. označuje názorové odpůrce za populisty (popř. za aktivisty, extremisty atd.), se kterými skoro nemá smysl o něčem diskutovat, protože je to skoro až nedůstojné. Často můžeme v okamžiku, kdy antipopulista nálepkuje, pozorovat jakési jeho těžko skrývané vnitřní pohrdání – nejraději by si nad populistou odplivl, neboť jej považuje za morálně vadného a intelektuálně méněcenného, zatímco sám sebe vidí jako morálně čistého, vědoucího a spravedlivého. V těchto náboženských halucinacích určitě nechybí pastýřská hůl, o kterou se při svém kázání opírá. S drzostí sobě vlastní označuje sám sebe za demokrata v opozici vůči populistům, kteří demokraty nejsou. Rychle však k samotnému návrhu definice:

Antipopulista je politik, který se řešením problémů nezabývá (na rozdíl od populistů). Problém, který se nevyřeší sám, nestojí za jeho pozornost. V ekonomické oblasti je typickým příkladem náboženská víra v zázračné schopnosti tzv. neviditelné ruky trhu. Většinu obyvatel považuje za neinformované hlupáky, zatímco sám sebe (ironicky by se chtělo říci: spolu s Platónem) za příslušníka třídy vyvolených. Voliči jsou dobří hlavně k tomu, aby mu dali hlas ve volbách. Následně by měli ve své hlouposti (pokud snad s jeho kroky nesouhlasí) pokorně a mlčenlivě setrvat po celé volební období při vědomí, že jimi vyvolený antipopulista ví mnohem lépe než oni sami, co je a co není pro jejich dobro. I kdyby se populističtí voliči stavěli po volbách na hlavu na přeplněných náměstích, principiální antipopulista neuhne. To je ostatně mezi těmito elitáři velmi magické slovo – když se řekne, že se neuhne, to se jim najednou jakoby oko zaleskne. Především však přihlouplé populistické obyvatelstvo tito „polobozi“ ochrání před populistickými politiky, na jejichž rozpoznání mají vyvinutý šestý smysl.

Dalším poznávacím znamením antipopulisty je to, že před volbami nic konkrétního raději neslibuje (na rozdíl od populistů). Problém po volbách pak nespočívá v neplnění předvolebních slibů (jako je tomu prý u populistů), nýbrž v prosazování změn, které antipopulisté před volbami tají prostřednictvím různých jinotajů (obecných a abstraktních floskulí). Namátkou třeba takový „malý levný stát“ – ironicky se chce říci, že jde o velmi populistickou představu, za kterou však lze dobře schovat všelijaké prasárny (pardon: bohulibé pokusy) na důchodcích, nemocných, zdravotně postižených a jiných skupinách, které se nemohou či neumějí bránit. Typickým příkladem z minulosti je zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví, vyvedení peněžních prostředků z pojistného na veřejné důchodové pojištění do tzv. druhého soukromého pilíře atd. Opomenout se nedá rozdělení Československa (elitář má jenom jednu trpělivost se Slovákem – nikoho se na nic neptá ani před volbami ani po nich – hlavně ne hloupých obyvatel). Nevyzkoušené je ještě zavedení školného – to nás ještě od antipopulistů čeká. Samozřejmě to nebude předvolební slib – tak naivní antipopulisté zase nejsou, aby prozrazovali potencionálním voličům, jaké konkrétní prasárny (pardon: bohulibé kroky) budou dělat, když se dostanou k moci. To by je nikdo nevolil že.

Nejčastěji se antipopulisté přirozeně rekrutují z řad pravicových politiků. Po pádu totalitního režimu totiž stále (i po 33 letech) těží z jakéhosi pravicového primitivismu, založeného na tom, že levice se díky roli KSČ v období nesvobody historicky poněkud znemožnila. Důkazem tohoto primitivismu je příslovečná představa o tenisové raketě, která by v komunálních volbách do pražského zastupitelstva vyhrála, byla-li by ovšem na kandidátní listině jedné nejmenované rádoby pravicové strany (na kandidátce levice by to nefungovalo). Dalším důkazem je empirická zkušenost, že nejvíce různých profesních komediantů, tj. osob kteří politice vůbec nerozumí, neomylně míří do pravicových stran. Stačí jim totiž naučit se několik pravicových zaříkadel (všichni známe), které následně mohou úspěšně papouškovat až do omrzení.

Závěrem: Antipopulismus je projevem intelektuální lenosti. Ve veřejných debatách by měla být nálepkujícímu vždy položena otázka, zda nálepka má být chápána jako výraz morálního pohrdání pouze populistickými politiky, nebo též jejich populistickými voliči. Dále by měl být nálepkující antipopulista vyzván, zda by neráčil osvětlit, zda svůj návrh řešení (resp. neřešení, neboť problémy se přeci vyřeší samy) činí v zájmu úzké skupiny svých antipopulistických voličů, nebo snad v zájmu celku, včetně voličů populistických :-), a pokud tak činí v zájmu celku, co tajemného činí tento návrh nepopulistickým.  

Kromě toho navrhuji udělovat ve veřejných debatách antipopulistům nálepku „samozvaný elitář“ – nic neslibuje, řeší jen sám sebe, a jenom tak je – nanejvýš hlídá, zda kolem nejde populista, aby ho rychle onálepkoval. No kdo by ho nevolil?